1. ledna 2020 Novinky

Rok smíření?

Koncem roku 2019 přijal naše pozvání Mgr. Jaromír Gottilieb, bývalý ředitel Regionálního muzea a galerie v Jičíně. A u mnohých z nás zanechalo toto setkání hlubší stopu, než jsme si původně mysleli.

Pan Gottlieb a jeho pár přátel se před 20-ti lety, v roce 1999, podíleli na organizaci akce, která vešla do širšího podvědomí pod názvy jako Jičínský apel nebo Smírčí kříž. Už jenom historický úvod a souvislosti s nedokončenou komponovanou krajinou Albrechta z Valdštejna byl velmi poutavý. Postupně jsme se však dozvídali další a další podrobnosti k celé akci. Jak vznikala myšlenka a dramaturgie památného setkání na jičínském zámku, jak se hledalo místo ke vztyčení smírčího kříže nebo proč a jak vznikal text samotného apelu.

Publikum ani nedutalo a pan Gottlieb postupně rozprostřel téma smíření, odpuštění či tolerance do úžasného příběhu plného dobré vůle, duchovního rozměru, silných osobních pocitů, nadšení pro věc a v neposlední řadě poselství pro další generace.

Jičínský apel z roku 1999 má totiž pokračování v podobě textu, který v roce 2019 připravili studenti Lepařova Gymnázia a který si můžete přečíst níže.  Vedle mnoha dalších přání do nového roku vám tedy přinášíme celé jeho znění s přání, abychom společně v roce 2020 poctivě hledali smíření s našimi oponenty, s našimi slabostmi, s našimi problémy a dalšími životními výzvami.

Odvaha promluvit

Na prahu nového tisíciletí vztyčily předchozí generace nedaleko Starého Místa u Veliše smírčí kříž jako připomínku potřeby tolerance a respektu mezi lidmi. O dvacet let později tu stojíme my, generace mladší, s toutéž potřebou. Doba se posunula, ale přesto je stejná – chybí jí lidskost. Zapomíná se na minulost, neprožívá se přítomnost a nemyslí se na budoucnost. Jiné náboženství, odlišná rasa, rozdílné postavení ve společnosti, ale i nestejný názor jsou příčinou vyostřené doby, ve které se právě nacházíme. Divergentní společnost se rozděluje, místo aby se spojovala, a člověk dennodenně čelí útokům různých pravd a přesvědčení. Je ztracený, přesycený, vyčerpaný, raději zůstává ve své bublině, protože nemá sílu hledat svou pravdu.

  V letošním roce si připomínáme dvacáté výročí vztyčení smírčího kříže. Proto jsme se my, studenti jičínského Lepařova gymnázia, rozhodli zamyslet nad tím, proč a jak bychom měli pokračovat v prosazování ideje smírčího kříže a jak vnímáme pojmy jako respekt a tolerance.
 Pomyslným cílem našich setkání byl – receptář, návod, příručka, prostě něco, co by nám ukázalo správný směr či vzorec chování, který by vedl ke zlepšení mezilidských vztahů. Vzorec, který by uspořádal ten chaos, kterému jsme každý den vystaveni.
 Respekt. Úcta. Kritické myšlení. Trpělivost. Lidskost. Balanc.

 Najít čas a sílu poslouchat. Mít oči a uši otevřené. Brát cizí názor jako dar. Myslet na to, že pluralita názorů je prostředkem k řešení problému, nikoliv překážkou. Nebát se pravdy. Pochybovat. Překonávat nepřátelství. Být nejlepší verzí sám sebe. Nezapomínat, že všichni jsme jenom lidé.
 To vše by podle několika mladých lidí mohlo být receptem k lepším zítřkům. Můžeme se ale také mýlit – každý člověk má svou vlastní pravdu a vlastní hodnoty, a tak je skoro nemožné sepsat dokonalý návod. Naším cílem je tedy něco jiného. Tím, že řekneme svou myšlenku, nápad či názor, můžeme v někom zasít semínko odvahy. Odvahy promluvit.
 Když budeme jen tiše přemýšlet, můžeme nabýt dojmu, že nikdo nesdílí náš názor a že následuje nesouhlas, spor a odmítnutí. Pokud ale najdeme odvahu k tomu, pronést i kdyby jen několik slov, zjistíme, že ve skutečnosti nestojíme jednotlivě proti sobě, ale společně proti danému problému.
 Nakonec můžeme dělat opravdu jen to, o co se lidstvo snaží od dob, které si vlastně nikdo z nás nepamatuje – zkoušet najít společnou pravdu a s vypětím všech sil se nějak snažit přežít.
A je už jen a jen na nás, jak z přežívání vytvoříme žití.

 Pokud se kdokoliv z vás bude snažit změnit náš názor, prosím nenuťte nás. Jestli máme vést dialog, jednejte s námi jako se sobě rovnými, protože jedině tak vám budeme moci důvěřovat. Očekáváte-li respekt, respektujte na oplátku vy nás. Neskrývejte před námi útržky pravdy. Chceme znát celý kontext a mít možnost o něm sami přemýšlet. Máloco mládež odradí víc, než útočně předložená myšlenka. Z dialogu se postupně vytrácí rovnováha, kterou nahrazuje pohrdání a odsuzování se navzájem. Akceptování jiných lidí a jejich názorů není samozřejmé, proto není samozřejmá ani smysluplná a plnohodnotná konverzace. Opovrhovat názorem jiného člověka znamená opovrhovat jím samým.

 Základním stavebním kamenem každého dialogu je respekt. Uvědomme si, že pokud s někým názorově nesouzníme, neznamená to, že ho musíme urážet, zesměšňovat nebo dehonestovat. Nabízí se otázka, jak si vlastně respekt osvojujeme. Nejspíš už v dětství, kdy nás rodiče učí hledat si vlastní kamarády, nikoho však předem neodsuzovat a vždy zkusit najít společnou cestu. Ale v první řadě zvládnout žít se sebou samým. Vždyť nikdo jiný s námi celý život nebude. Teprve když dokážeme přijmout sami sebe se vším, co k nám patří, můžeme přijmout i naše okolí. A tehdy snad konečně dojde ke smíření.

Studenti Lepařova gymnázia
Jičín, 13. 9. 2019   

Text vznikl ve společnosti studentů a přátel Lepařova gymnázia, kteří dohromady vytvořili velmi příjemné a tvůrčí prostředí. Každý názor byl zde vítán a diskutován. Společnými silami jsme dokázali ucelit mnoho myšlenek tak, jak bychom je sami nejspíš nezformulovali. Byla to obohacující práce, za kterou se cítíme být velmi vděční.