Proč jsme začali

Motto:  „Našich pár včelstev to nezachrání….ale každá cesta začíná vždycky prvním krokem“ 

Z chovu včel v naší Charitě mám velikou radost. Má pro mě své důvody a svoji hlubokou symboliku.

Charita, jejíž základy se začaly formovat někdy kolem roku 1919, je instituce zřízená Katolickou církví. Jejím úkolem je pomáhat lidem, kteří si ze svých trápení neumí nebo nemohou sami pomoci. Vnáší světlo Boží lásky tam, kde se zdá, že není místo pro žádnou naději. 

Církev se stará o chudé, nemocné a utlačované lidi již přes dva tisíce let. Ukazuje jim, že nejsou na světě sami a že mají svojí lidskou důstojnost a hodnotu. Díky ní začala v Evropském prostoru vznikat první „zařízení“, která se starala o chudé a nemocné po zdravotní, a také po sociální stránce.  A právě Charita je organizace, která má konkrétním způsobem přinášet ono latinské „charitas“ – tedy „milosrdnou lásku“ do praktického života.

Postupem doby přebíral tu více tu méně úlohu sociální péče také stát. Nejvíce se jeho úloha začala projevovat na tomto poli zejména od počátku devatenáctého století s příchodem průmyslové revoluce.  Tato úloha byla navíc v bývalých komunistických zemích posílena znárodněním majetků, morální destabilizací obyvatel a značným omezením až zastavením církevních aktivit. 

V současné době je Charita na státu, a jeho územně správních celcích, zcela závislá. A to nejen finančně.  Státní moc svým zákonem č. 108 o sociálních službách z roku 2006 určuje všem institucím, které vykonávají sociální práci, co mohou a co nemohou na tomto poli vykonávat, a také jak to mohou (resp. musí) vykonávat.

Zákon o sociálních službách se snaží obsáhnout celou paletu sociálních problémů, do kterých se může člověk dostat, ale nepočítá s tím, že život někdy člověku zamíchá jeho osudem tak, že se na jeho situaci žádný paragraf nenajde. Několikrát jsem se už za své praxe setkal s případy, kdy na danou situaci prostě chyběla „škatulka“.  Dotyčný člověk se nevešel do státem vytvořené sociální sítě a úředníci jeho situaci nemohli vyřešit.  Pro tyto případy je potřeba vytvořit zázemí, díky kterému se dostane konkrétnímu člověku konkrétní pomoci.   

Prvním důvodem, proč jsme začali chovat včely je, že nám to do budoucna přinese alespoň nějaké minimální finanční prostředky, které nám umožní dělat sociální práci v širším rozměru, než jaký Zákon o sociálních službách nabízí. Je to rozměr lásky a milosrdenství v duchu křesťanské tradice, která se v našem kulturně historickém prostředí buduje přes dva tisíce let.  Zákon o sociálních službách sice má ve společnosti své místo, ovšem křesťanskou tradici zcela nenaplňuje.    

Druhým důvodem je finanční stabilita, kterou stát neziskovým organizacím neumí zaručit.  Respektive umí zaručit pouze čtyřleté volební období, a to ještě s potížemi. S často měnícími se politiky pak zanikají, nebo se mění strategie přístupů k sociální práci, které se ovšem sotva stačily nastartovat a ukázat nějaké výsledky.  Podle mého názoru je ale právě dlouhodobost v sociální práci naprosto nutná k tomu, aby se vůbec nějaké relevantní výsledky ukázat mohly. Často je totiž uvidíme až na další generaci. Ale to je na dnešní dobu, která chce všechno hned teď mít kvalitnější, výkonnější a lepší, příliš dlouho.

A jako poslední důvod, který mně vedl k založení chovu včel v Oblastní charitě Jičín je vytvoření svobodného prostoru, ve kterém spolu s kolegy pracujeme na naplňování Charitního poslání. Je to prostor radosti ze společného díla, radosti z konání něčeho velmi smysluplného s přesahem do okolní krajiny.  Práce se včelami si od včelaře a jeho pomocníků vyžaduje klid, rozvahu, sledování dějů v okolní přírodě a přizpůsobování se jejímu tempu.  Jsou to chvíle, kdy jste tak trochu Bohu blíž.

Pokud Vám to přijde smysluplné, kupujte med od nás. Pomůžete nám pomáhat. Navíc uděláte ještě něco pro své zdraví, nebo potěšíte své blízké hodnotným dárkem.

David Rejlek
ředitel Oblastní charity Jičín