22. července 2021 Novinky

Výroční rozhovor

Oblastní charita Jičín letos slaví 15 let od založení. V následujícím výročním rozhovoru s naším panem ředitelem se dozvíte možná věci z historie i současnosti, které jste netušili :) 

Protože Oblastní charita Jičín letos slaví 15 let od svého založení, nemůžeme začít náš rozhovor jinak, než pohledem do minulosti. Nyní vynechejme suchá data. Jak začátky vnímáš Davide Ty osobně a s čím si je nejvíce spojuješ?

Před patnácti lety, kdy měla naše organizace tři zaměstnance, bylo vše jiné.  A věř mi, že opravdu HODNĚ JINÉ.  Každý z nás byl rád, že má alespoň nějaký stůl a židli, kde může sedět, a nějakou skříň, kam si může něco dát. Téměř každý kus nábytku byl z jiné půdy některé ze základních škol v Jičíně, každý kus byl jinak starý a jinak poničený. Naše první kancelář v ulici Na Jihu 553 v Jičíně sloužila předtím jako sklad piva pro hospodu, a my jsme to pivo ještě celý rok všude cítili. Pamatuji si také, že jsme první zimu seděli v kanceláři ve svetrech a někteří v zimních bundách, protože nám dovnitř táhlo dírami v rámu okna. 

Takové byly začátky Charity v Jičíně. Neměli jsme nikoho, kdo by se nám staral o počítače, neměli jsme žádná auta, účetnictví nám dělala jedna starší paní, ke které jsem jednou za měsíc přišel s potřebnými doklady. První tři měsíce v roce jsme si nemohli poslat výplatu, protože jsme neměli na účtu žádné peníze. Tyto začátky trvaly asi tak pět let.

Jaká byla první sociální služba, kterou jičínská charita nabízela?

Byl to nízkoprahový klub Exit. V té době byly pro mě největším bohatstvím děti a mladí lidé, kteří k nám do klubu chodili. Šlo o naši jedinou sociální službu, kterou jsme dělali. Bylo mi jedno, jaké máme vybavení, a že naše počítače připomínaly kuličková počítadla. To bylo prostě fuk. Nejdůležitější bylo, že k nám chodili lidi, a že jich přišlo v pátek klidně i padesát. Tenkrát jsme v pátek měli otevřeno do deseti do večera a já jsem odjížděl domů z práce někdy i po půl noci. To než jsem setřel dlouhou chodbu, co před Exitem je. Kolikrát tam bylo hodně našlapáno, a kdybychom to nechali do pondělí, bylo by zle. Budovu využívaly totiž i jiné instituce a ty si na nás s radostí stěžovaly.

To byly asi tvrdé začátky a studnice zkušeností do dalších let, nebo ne?

Ano, je pravda, že tyto děti a dospívající nebyli zrovna výkvět naší společnosti. Někdy to byli i docela obyčejní hajzlíci, se kterými bylo dost práce. Ano, uměli dělat pořádný nepořádek, někdy se servali, kradli, byly mezi nimi drogy. Naše pravidla se někteří snažili všemi možnými způsoby obcházet.  Na druhou stranu uměli někteří z nich nádherně tancovat break dance a street dance a ve stolním fotbálku jsem nad nimi snad nikdy nevyhrál. Vznikla tam parta asi dvaceti lidí, kteří hráli amatérské divadlo a nazkoušeli muzikály jako Kleopatra, Drákula a další. Jejich představení trvalo třeba i dvě hodiny.  Úplně sami si vyráběli kulisy i kostýmy.  A to už byl pořádný kus práce. Někteří uměli být vděční za to, že se jim věnujeme, někdy uměli i poděkovat.  Když některým z nich teklo do bot na konci školního roku, byli ochotní se s námi i učit.

Takový byli moji „hajzlíci“ z Exitu a takové byly začátky naší Oblastní charity Jičín. Pracoval jsem jako sociální pracovník i jako ředitel. Na jedné straně jsem uklízel záchody, na straně druhé jsem sháněl peníze, jednal s úřady a vytvářel směrnice a metodiky podle zákona o sociálních službách, který tehdy vešel v platnost. Byly to moc krásné pionýrské roky.

Nezanevřel jsi po takových zkušenostech na práci s mladými lidmi?

Děti a dospívající mám rád doteď, i když se jim již aktivně v rámci práce věnuji minimálně. To je na dlouhé povídání.  Když nemáte jako dítě od začátku života na růžích ustláno, když vás žije ve dva plus jedna třeba osm lidí, když mají vaši rodiče jen základní vzdělání a nerozumí učivu druhého stupně základní školy, když táta leží celý den doma u televize a bere podporu, když si máma přivede domů každý rok jiného strejdu… tak co z takového dítěte vyroste? Jak takové dítě vnímá život kolem sebe? Pak je docela těžké chtít po takovém dítěti, aby dodržovalo nějaká pravidla, když celý svůj krátký život žádná pravidla nemělo. U takového dítěte musíte nutně počítat s tím, že bude dělat v životě chyby. Je pouze na Vás, JESTLI A KDY nad ním zlomíte hůl.

Pojďme dál. Vím, že se v Oblastní charitě věnujete i dalším potřebným lidem.

Ano, postupně se naše charita dále rozvíjela. Z jednoho nízkoprahového klubu jsou nakonec tři. Máme pečovatelskou službu, která se rozrostla ze čtyřech na čtrnáct pečovatelek. Poskytovali jsme služby pouze osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Dnes poskytujeme službu denně včetně svátků od sedmi od rána do deseti do večera. A přišly další služby. Sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi, kterou jsme začali provozovat na Jičínsku, jsme rozšířili na Novopacko a Vysokoveselsko a stejná služba pak vznikla i na Semilsku.

To vše ale nevzniklo najednou?

Ne, ale náš rozvoj byl místy opravdu až moc rychlý. To si teď zpětně uvědomuji. Díky tomu jsem udělal také hodně chyb. Na začátku byli zaměstnanci zvyklí, že jsem každého znal, byli jsme v častém kontaktu. Jak jsme se rozrůstali, musel jsem změnit i způsob vedení. Jenže jsem to takhle tenkrát nikomu neřekl. To se dělo samo, ale tu změnu tenkrát nikdo nepojmenoval.  Ti lidé mi začali dávat najevo, že už mě neznají, nemají se mnou takový kontakt jako dříve. Nutilo je to k větší samostatnosti při rozhodování. A to někteří neunesli a odešli.  Dnes je to tak, že znám jménem sotva třetinu zaměstnanců.

Pokud se ale ještě vrátím k rozsahu aktivit Oblastní charity Jičín, myslím, že jsme ještě mnohé nezmínili.

To mi připomíná, že jsem jednou na poradě řekl svým kolegům, že se už nebudeme rozvíjet, že už to stačí. Od té doby jsme ale založili náš sociální podnik, otevřeli dvě prádelny a domluvili se z Krajským úřadem v Liberci a Městem Lomnice nad Popelkou, že budeme provozovat Dům se zvláštním režimem pro lidi s poruchou autistického spektra na Rváčově.

Občas si říkám, co mě k tomu vede. Když se vrátím na začátek, kdy charita vznikla, tak kdyby mi tenkrát řekl ředitel Diecézní charity, že po mně požaduje, abychom měli 45 zaměstnanců, tak bych do toho určitě nešel. Nikdy jsem takové ambice neměl a nemám je ani teď. Někdy mám dokonce strach z toho, kolik nás je, a že to musím řídit zrovna já.  Někdy opravdu nevím, co a jak mám dělat.  Nejsem ten typ manažera, který to sází ve firmě podle manažerských pouček. Byl jsem na několika takových školeních, ale pravdou je, že mi tento svět nikdy k srdci nepřirostl. Naštěstí mám v nejbližším týmu schopné lidi, na které se mohu spolehnout. Bez nich by to fungovat určitě nemohlo. Co mě na tom následně nesmírně baví je fakt, že věci fungují, celé to má smysl, lidi kolem mě z toho mají radost a já toho můžu být součástí. To je pro mě asi to nejcennější.  

Zní to hezky, ale jak bys popsal třeba zrod některé z posledních služeb, kterou nabízíte, nebo plánujete?

Například jsem zaslechl jednoho radního z Lomnice nad Popelkou, že jim tam chátrá na Rváčově škola a nemají pro ni využití ani peníze na opravu. Po nějaké době jsem slyšel jednoho úředníka z Krajského úřadu Libereckého kraje povzdechnout si nad tím, že by potřebovali pobytovou službu pro autisty, kterých mají v celém Libereckém kraji asi 350. No a věděl jsem o firmě, která umí psát žádosti o velké granty z prostředků EU. Tak jsem ty lidi propojil a navrhl jsem jim, že bychom do toho mohli jít všichni spolu a my to jako Charita budeme provozovat.  

Nesmírně sympaticky působí váš charitní sociální podnik Veronika. Jak vznikl, jak funguje?

Vznik našeho sociálního podniku také provázela řada náhod, které se jednou sešly v jeden okamžik. Vím, jak fungují některé sociální podniky, a je to musím říci velmi ostudné.  Založíte sociální podnik, přijmete lidi s hendikepem, začnete brát od Úřadu práce příspěvek na jejich mzdu, který máte více méně jistý. Nakoupíte zboží – například propisky a jiné papírenské zboží, a nakoupíte toho hodně, abyste dostali množstevní slevu. Veškerá přidaná hodnota, kterou tomu dáte je ale to, že na ty věci natisknete své logo, a pak je zase zpět zabalíte a s určitou marží prodáte. A navíc k tomu nabízíte náhradní plnění, takže si firmy dobře spočítají, že se vyplatí to nakupovat od Vás.  Chápu, neodporuje to zákonům, a dá se říci, že je to šikovně využitá ekonomická příležitost. Za mně osobně je to ubohé parazitování na lidech a vykrádání jejich důstojnosti.  Je to taková „hra na práci“. Lidé by měli tvořit skutečné hodnoty, měli by dělat skutečnou práci, která je potřebná, aby věděli, že ještě k něčemu jsou, že se s nimi stále počítá. Takže když jsme se tenkrát dozvěděli, že končí malá prádelna v Libáni, koupili jsme ji a šli jsme do toho. Dnes provozujeme i prádelnu v Jičíně, nabízíme drobné opravy oděvů, čistíme interiéry aut a plánujeme další rozšiřování.

Jakou budoucnost plánuješ a předpovídáš jičínské charitě?

Jestli se ptáš, kam se chceme ubírat dál, tak Ti odpovím popravdě tak, jak to tady vždycky během těch patnácti let chodilo. Je jasné, že před námi stojí řada úkolů, které se musí úspěšně realizovat. Například musíme s veškerou odpovědností rozjet Domov se zvláštním režimem na Rváčově, čeká nás modernizace jedné z našich prádelen, řada další úkolů ohledně fungování našich sociálních služeb a samozřejmě neustálá operativa, která tvoří snad 80% života každého dne. Na co bych ale nikdy nechtěl zapomenout, je mít oči otevřené a reagovat na to, co k nám přijde. Popravdě jsem nikdy moc dopředu neplánoval. Z plánování vznikají úkoly, z úkolů termíny a z termínů stres, že jste je nestihli J. To říkám samozřejmě s trochou nadsázky. Ale za dobu, kdy jsem v charitě, jsem zjistil, že konkrétní plány si člověk může dělat tak na pár měsíců dopředu. Maximálně na rok. Víc určitě ne. Jedinou jistotou totiž je, že všechno může být jinak, než jste si naplánovali a vy musíte mít prostor na to reagovat J. Při tom plánování musíte mít na paměti, že naše činnosti jsou zasazeny do kontextu života celé komunity, do které patří řada různých skupin lidí, jako jsou komunální politici, naši zaměstnanci, veřejnost, uživatelé našich služeb a samozřejmě náš zřizovatel. 

Máš nějaký sen v souvislosti s dalšími plány v charitě?

Co bych si opravdu přál a o čem sním, tak to je charitní dům s velkou zahradou, který by byl náš. V části domu by byl jeden, možná dva krizové byty pro lidi v nouzi. V další části domu by byl náš sociální podnik Veronika, který by využíval také celou zahradu, kde bychom pěstovali zeleninu a bylinky na jičínský trh.

Myslím, že je potřeba být pořád ve střehu, pořád mít nějaký cíl a když už se blížíte k jeho naplnění, už musíte mít v hlavě dva další. Je potřeba se pořád na něco těšit a něco tvořit. Jakmile přestanete, začnete stagnovat, usadíte se v pohodlné kanceláři, začnete plodit papíry a začnete si připadat důležití. To je pak začátek konce.

Děkuji za rozhovor

15 LET POMÁHÁME POTŘEBNÝM   KDO JSME

Kontaktujte nás

Oblastní charita Jičín
17. listopadu 861, Jičín 506 01

tel.: 605 521 429
reditel@charitajicin.cz

IČO: 73633755, DIČ: CZ 73633755

Zapsaná v Rejstříku evidovaných právnických osob vedený Ministerstvem kultury pod číslem
8/1-04-726/2005-1938

Bankovní spojení:
Česká spořitelna 2914882379 / 0800

VŠECHNY KONTAKTY